Kdo by neznal vlašáky, aneb vlašské ořechy.

Vlašské ořechy, prostě vlašáky. Kdo by je neznal. Za mého dětství, kdykoli jsme přijeli v době zrání vlašáků k babičce a dědovi, byla mi určena funkce hlavní sběračky. Měli na dvoře obrovský ořešák, který každý rok plodil. Úrody sice slábly rok od roku, ale stále ještě byly dost hojné. Ořechy to byly tvrdé, pevné, žádné papíráky, jak se říká vlašským ořechům, které se snadnou rozloupnou a skořápku mají tenkou. Prostě tvrďáky dozrávaly a padaly na zem. V zelené slupce, která když už byly dobře zralé, hnědla a dala se dobře sloupnout. Každé ráno jsem tedy vyběhla s košíčkem, posbírala, co přes noc opadalo samo, nebo tomu pomohl vítr a vyloupala z nahnědlých slupek.

vlašské ořechy

Často jsem na ořech dostala chuť a kamenem se dostávala k jeho jádru. Pokud se mi povedlo jádro alespoň částečné vyjmout a nerozmlátila jsem ho na kaši, opatrně jsem stahovala slabou slupinku, protože ta mi na ořechu přišla odporně hořká. Pokud chtěla babička péct štrúdl a už neměla žádné vyloupané ořechy z loňského roku, musel nastoupit děda s louskáčkem, se kterým bojoval s tvrdými skořápkami. Následně pak jádra nastrouhali nebo jen nasekali nožem a přidali k jablíčkům do závinu. Po takovém víkendu byly moje prsty ještě nějaký den celé černé, od barvících slupek.

veverka

Děda s babičkou odešli už dávno do nebe a brzy za nimi šel i jejich ořešák. Noví majitelé domku měli jinou představu o využití původního dvorku a rozložitý vlašský ořech v nich neměl žádné místo. Někdo má to štěstí, že má kamaráda, nebo kolegu, který ze svého stromu na podzim sklízí nemalou úrodu vlašských ořechů, takže než aby ořechy, které sám nevyužije, nechal ladem na zemi, posbírá, zbaví slupky a rozdá přátelům. Já nikoho takového nemám, takže vlašské ořechy každý rok, před pečením vánočního cukroví musím koupit. Poslední léta zásadně objednávám od Veselé veverky, její ořechy jsou totiž úžasné a snad ještě lepší, než mívala babička s dědou.